Na téma: Jak snad jednou budu organizovanější

Víte, ze závisti jsem už naštěstí dávno vyrostla, ale přeci jen existují jedinci, kteří ve mě tuhle emoci vzbuzují. Nejsou to ale ti nadprůměrně inteligentní, nechutně bohatí nebo andělsky krásní. Jsou to ti, kteří mají ten perfektní smysl pro organizovanost a vše stíhají v termínech. Lidé s diáři, plánovači a to do listy.

Kdybych si já teď sedla s papírem a tužkou ke stolu a měla napsat své cíle pro měsíc únor, asi bych tam seděla až do března. Není to tím, že bych neměla žádné "life goals." Pokud jde o mé osobní cíle, dostávám se k ním spíš pocitově než plánovaně. Například vím, že aby můj blog byl úspěšnější, měla bych na něj přispívat pravidelně. Ideální by bylo vytvořit si seznam příspěvků, rovnoměrně je rozplánovat a poté jeden po druhém publikovat. Nicméně realita je jiná. Když by měla ve středu vyjít recenze a mě se zrovna nechtělo psát, budu raději koukat na Vychytávky Ládi Hrušky, než abych se do něčeho přemáhala. Já mám ráda v psaném projevu osobitost nebo aspoň nápad. V případě nucení s odporem vyťukám pár slov do klávesnice, které dají dohromady průměrnou větu a ty ve výsledku nezajímavý článek. A to nechce nikdo. Možná je to jen výmluva pro lenost a nedostatek disciplíny, na tom samozřejmě taky něco bude.

Vždycky mě deptaly všechny ty dokonalé fotky to do listů či diáře ve Starbucks na instagramu. Jasně, vím, že se lidé na sociálních sítích snaží prezentovat, tak, aby jejich život vypadal co nejpohádkověji, ale na druhou stranu jsem si říkala, že by přece nikdo nepředstíral, že něco dělá, i když vlastně nedělá. Nicméně dneska v poledne jsem si řekla, že po vzoru těchto lidí vezmu aktuálně čtenou knihu a půjdu s ní hipsteřit do parku na čerstvý vzduch. A tam jsem prozřela - ty fotky z parků, z lesů či hor jsou prostě víc sci-fi než nacisti na odvrácené straně měsíce. Má soustředěnost byla venku nižší než aktuální teploty, rozptylovaly mě děcka vracející se ze škol, důchodci venčící obtloustlé jezevčíky a vlastně i studenej zadek ze studené lavičky. Udělala jsem si aspoň tu fotku, i když ten cit pro "perfect insta photos" nemám a šla jsem domů. Cestou jsem přemýšlela, jak jsem ráda, že nemám děti ani obézního jezevčíka, nikoli nad stránkami, které jsem za hodinu stihla přečíst. Nic si z nich nepamatuju. Moc se mi nechce věřit, že v dnešní době to má někdo jinak. Nedovedu si představi adolescenta, který si místo messengeru bude venku číst knihu. Pokud však někoho takového znáte, tak má úcta!

Abych teda shrnula myšlenku historicky prvního článku v této rubrice, můj velký cíl pro tento rok je zbavit se odporu k plánovačům, diářům a naučit se sebedisciplíně, ale zároveň si ponechat kousek toho "punku" v duši. Jako velký krok k tomuto cíli beru fakt, že jsem se naučila sledovat motivační  videa bez tendence zvracet z jejich kýčovitosti a přehnaného optimismu. Většina z nich má sice informační hodnotu typu "vědci zjistili", ale věřím, že si z nich vezmu do nejdůležitější a zkusím nově nabyté tipy dodržovat. K tomu se váže i aktivita na blogu, která by od tohoto týdne měla být pravidelná, což je upřímně dobré především pro mě.