Na téma: Proč se vyhýbáme české literatuře?

Česká literatura je u nás čtenářsky trošku na okraji zájmu. Žebříčky prodejnosti ovládají především zahraniční autoři jako John Green, Veronica Roth, Suzanne Collinsová, James Dashner nebo J. R. Ward. Přitom naše literární scéna není nijak chudá, naopak má velmi široký záběr - od dojmové tvorby Jáchyma Topola, přes obdivovaného a zároveň zatracovaného Miloše Urbana, až po populárního Michala Viewegha. Jeden by se až nestačal divit, jak rozmanitá dokáže být. Ale protože ji většina čtenářů netouží dát šanci, nezjisti to. Proč?

Pravdou je, že valná většina lidí háže veškerou českou literaturu do jednoho pytle. Zpravidla ji máme spojenou se školní povinnou četbou, která pro nás tehdy byla neskutečně otravná. Odtud evidentně pramení i přístup "to je české, to číst nebudu". Chápu, že 95% dospívajícíh fakt těžce nezajímá Národní obrození a raději si přečtou 50 Shades of Grey, Hunger Games nebo Twilight. Nejčastějším problémem pro nás je také fakt, že se česká autorská tvorba tématicky většinou vzdaluje od toho, co teď známe. Musíme si ale uvědomit, že naši literaturu netvoří jenom jména z hodin českého jazyka. Není to jen o Dobrovském, Thámovi, Máchovi, Erbenovi, Poláčkovi, Němcové, Palackém nebo Nerudovi. Pokud jste tedy nevydrželi u Máje, nemusí to znamenat, že vás nezaujme žádná z dalších knih, ať už klasických nebo novějších.

Podle mého názoru se zvlášť v posledních letech objevilo na české scéně plno tuzemských spisovatelů, kteří s sebou přivedli závan svěžího vzduchu. Spousta z nich má potenciál stát se klasikou, tj. něčím, co bude ke čtení i za několik desetiletí. To se například o současných spisovatelích populárních Young adult knih (proti kterým nic nemám, mě YA taky baví) bohužel s jistotou říct nedá. Je jich prostě tolik, k tomu se stejným konceptem, že vytrvá jen to nejlepší, což bude maximálně Harry Potter nebo zmiňovaný John Green, jehož tvorba má pro čtenáře zvláštní kouzlo..

Mnoho českých i slovenských spisovatelů je překládáno do různých světových jazyků. Ve většina případů jejich knihy putují sice jen do sousedního Polska, Německa, Ruska, Běloruska, na Ukrajinu, ale třeba takový Viewegh se dočkal i anglického překladu. U něj nastává ale kámen úrazu, v USA nebo v Anglii nikoho nezajímá, protože jeho styl psaní je opravdu ryze český, a to žádný New Yorčan asi nepochopí. V úvodu zmíněný Miloš Urban má své knihy dokonce na pultech v Holandsku či Španělsku.

Na našem malinkém území je velké množství skvělých nakladatelsví a některá z nich výrazně podruporují českou literární tvorbu. Za zmínku stojí hlavně MOBA, která je známá především podporou české historické literatury a detektivky (Bauer, Niedl, Vondruška), pak také TORST (Hůlová, Topol, Sudek), LABYRINT (Reinerová, Šrámková, Rudiš) či HOST (Němec, Soukupová, Folný). Pokud vás neoslovilo žádné ze zde zmíněných jmen, zajděte na stránky těchto nakladatelství a určitě narazíte na spousty dalších zajímavých autorů.

Z původního zamyšlení se nad tím, proč se dobrovolně vyhýbáme čtení děl vlastních autorů se stala óda na českou literaturu obecně. To je u mě a mých nesouvislých myšlenkových pochodů normální, takže se potencionálních čtenářům článku velice omlouvám za neúmyslný úhybný manévr. Chtěla jsem říci, že mě mrzí odstup většiny českých čtenářů od našich autorů, který je vlastně neopodstatněný. Tak jako zahraniční literatura nabízí i ta česká spoustu čtivých a zajímavých témat, která vás inspirují, rozvinou fantasii a donutí k nějakému postoji. A hlavně kmitat očima v textu naší nádherné bohaté mateřštiny přináší jistý pocit blaha. Nemyslíte? :-)