Recenze: Maria Hirse: Vím, jak chutná vzduch
Oficiální anotace: Bývalá dánská modelka Maria Hirse, nyní pracující jako psychoterapeutka, se ve své knize vrací k období, kdy jako sedmnáctiletá onemocněla mentální anorexií. V autobiografickém příběhu popisuje své myšlenky a pocity z období, kdy podlehla klamné představě, že skrze ovládnutí svého těla a hladovění dosáhne větších úspěchů a vyššího sebevědomí. Popis událostí je velice upřímný a místy až šokující. Avšak právě v tom je zřejmě největší síla této knihy, která díky tomu může čtenářům pomoci porozumět rozporuplnému duševnímu a citovému světu mladých dívek, které touha shodit pár kilo" mnohdy dovádí až na samý okraj smrti.
Četla jsem mnoho knih na téma poruch příjmu potravy. Jak málo stačí, aby člověk změnil stravovací návyky, omezil jídelníček, jehož množství je každým dnem menší a menší. Ta panická hrůza v očích, když vidí normální jídlo. Z veselého extroverta je najednou osamělý introvert s jediným cílem, ve kterém spočívá střed jeho vesmíru – nižší číslo na váze. A úplně nejtěžší je nemoc překonat. Na tuhle náročnou životní kapitolu vzpomíná dánská autorka Maria Hirse ve svém autobiografickém příběhu „Vím, jak chutná vzduch“.
Původně jsem chtěla sepsat názor na knihu „Noční vlak do Lisabonu“ od Pascala Merciera, kterou jsem zrovna dnes ráno dočetla. V noci jsem ale nemohla usnout, hlady mi kručelo v břiše a v téhle souvislosti jsem si vzpomněla na knihu „Vím jak chutná vzduch“, kterou jsem poprvé četla snad před 7 lety. Je volně ke stažení na internetu a se svými 120 stránkami a jednoduchými větami se řadí k těm rychleji čteným knihám.
Autorka čtenáře nijak nešetří, hned zkraje začíná kniha velmi upřímnou zpovědí od prvotního impulsu shodit „jen pár kilo“ až po hranici jejího života. Není to nijak úžasně barvitý a čtivý příběh, založený na hře se slovíčky, ale příběh bez příkras o tom, až jaký dopad může mít taková porucha příjmu potravy. A věřte, že vám nad Mariiním chováním občas zůstane rozum stát.
Ležela na něm obrovská selská omeleta se špekem. Můj tichý pláč se změnil v hlasitý nářek, prostě jsem to nemohla sníst. Hlas v mé hlavě mi nařizoval, že nesmím, protože pak by se stalo něco hrozného. Těkala jsem očima po pokoji od sestry na Leslieho a zpátky na Bente. Odhodlaně jsem vzala tác a mrštila jím o zem. Přistál uprostřed pokoje a já se nenávistně podívala na Bente. "Já to žrát nebudu," ječela jsem. Nikdo nic neříkal, a já byla zaskočená. Zaskočila mě jejich i moje vlastní reakce.
Váha ukazovala 36,2 kilo. Byla sobota ráno, právě jsem vstala. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a pocítila odpor k tomu, co jsem tam viděla. Na obličeji se projevoval nedostatek důležitých vitaminů. Kůži jsem měla skoro průhlednou a oči se zdály být na ten poznamenaný obličej příliš velké.
Sama zašla až na nejzazší mez, kdy cítila, že nemá cenu žít dál. Naštěstí si uvědomila, že má všechny přepoklady být šťastná a přistoupila tedy na náročnou léčbu.
Kniha Vím, jak chutná vzduch se četla skoro sama. Autorčin syl psaní je vlastně dost odměřený, ale v žádném případě jednotvárný či snad dokonce nudný. Bezpodmínečně si získala moji čtenářskou duši a přiměla mě zamyslet se nad spoustou věcí, souvisejících hlavně se vzhledem. Není důležité, co si o vás myslí ostatní, ale co si myslíte vy!
ZA MĚ: 72%
0 komentářů