Recenze: Ivona Březinová: Holky na vodítku
Jmenuji se Ester... a jsem gamblerka
Jmenuju se Alice... a jsem narkomanka.
Jmenuju se Martina… a jsem bulimička.
To jsou první věty z psychoterapeutických deníků, které píší tři různé hrdinky se třemi různými problémy ve stejné psychiatrické léčebně. Česká spisovatelka Ivona Březinová se citlivých témat nebojí a vytvořila tak cyklus tří románů, který nese společný název Holky na vodítku. Upřímná exkurze do světa nebezpečných závislostí dokáže bezesporu oslovit širokou škálu čtenářů napříč generacemi.
Byť je Ivona Březinová autorkou převážně dětských knížek, pohádku rozhodně nečekejte. Knihy mají sloužit jako upozornění na nepříjemné situace, které můžou nastat v životě dospívající dívky. Ukazuje, jak je lehké takové závislosti propadnout, ale velmi těžké se z šikmé plochy navrátit.
V každém románu z cyklu se autorka věnuje jednomu druhu patologické závislosti, jejiž základ většinou tkví v problémech v rodině - buď jde o přehnanou ctižádostivost rodičů nebo naopak o nedostatek péče.Všechny tři příběhy se odehrávají ve dvou rovinách. První je tvořena zápisy do deníku a odehrává se tu vlastní životní příběh postavy. Druhá, psaná tučným písmem, se odehrává přímo v léčebně, kde se hlavní postavy všech dílů setkávají. Bojují tu se svou závislostí, se svými nutkáními a svým strachem. V léčebně jsou jako na vodítku – hlídány a drženy pěkně zkrátka.
Už po přečtení prvních stránek si mě tyto knihy přitáhly svou osobitostí i zvláštním soucitem, které ve mě jejich čtení vyvolávalo. Příběhy jsou díky své autentičnosti neuvěřitelně silné a je z nich poznat, že Březinová távila čas v léčebnách, kde vedla rozhovory se závislými, aby se dostala co nejhlouběji k jejich podstatě. Podařilo se ji zachytit emocionální zmatek hrdinek, který normální lidé nejspíš nikdy nepochopí. Velmi důležitou roli zde sehrávají i vedlejší postavy, které mají v částech s osobním příběhem na hrdinky velký vliv. Za to výjevy z léčebny mi však připadaly velmi krátké a literárně nevyužité. Přitom možností byly více než pestré. Detailnější reporty ze sezení, různých aktivit pacientů a jejich pozitivnímu či negativnímu vlivu na jejich nemoc nebo intenzivnější zapojení vedlejších postav z léčebny - přecitlivělého sebevraha, náruživou nymfomankou, úzkostlivého klaustrofobika, notorickou kleptomankou nebo šílenou pyromankou. Třeba se někdy dočkáme samostatných příběhů těchto postav. Teď už ale k holkám...
Jednoduchá a vzorová ukázka toho, že se stačí chytnout špatných lidí a změní vám to celý život. Děsivě autentický sesun sedmnáctileté Alice do hloubky drogové závislosti, hraníčící až s nebezpečím smrti, zanechá ve čtenáři stopu ještě hodně dlouho. Jistě, výlet mezi zamilovaný pár stíhaný drogový démonem není už nijak překvapivé téma, zvlášť s podkresem dcery, do které rodiče vkládají velká kariérní očekávání, ale Jmenuji se Alice vás prostě strhne, ať už chcete nebo ne. Podoby psychických rozkoší i hrůz, které Alice i její těžce závislý přítel Metod zažívají, Březinová popsala tak dokonale dramaticky, že jsem mívala občas chuť přestat číst a raději sáhnout po knize o koťátkách. Pokud máte rádi silné příběhy, ale sami nemáte moc silné povahy, raději si přečtěte třeba Hvězdy nám nepřály.
JMENUJI SE ESTER
Existuje spousta knih, ve kterých se v různých podobých nebo rozličných druzích vyskuteje hazard, ale těch, v němž hraje tu nejdůležitější roli a točí se kolem něj okolní svět po celou dobu jeho délky, není zas tak moc. Proto je podle mě tato kniha velmi výjimečným počinem. Realita hazardu je prostě krutá a příběh Ester jej ukazuje v té nejhorší formě: stres, dluhy, závislost, krádeže i okrádání blízkých osob. Je to smutné pomalé vyprávění, jak prohrát všechno, i svojí důstojnost. Ester stále věří na výhru, i když se potápí. Stále ty samé lži, stále ty samé chyby. Závislost na adrenalinu ji připraví i o důvěru jejího nevidomého přítele Kristiána, který se ji po celou dobu snažil být oporou. Příběh není tak drastický jako u Alice, ale za to velmi smutný. Čtenář si alespoň uvědomí, jaký má vlastně spokojený život, na rozdíl od hlavních postav – slepého Kristiána a zaslepené Ester.
JMENUJI SE MARTINA
Pro mě nejlepší knížka z trilogie, ale přiznávám, že tenhle dojem je vyloženě založený na mém subjektivním hodnocení. V recenzi na knihu „Vím, jak chutná vzduch“ jsem už naznačila, že tématika poruch příjmu potravy mi přijde velmi atraktivní a mám ji nastudovanou a bohužel i zažitou až do detailů. Mnoha lidem se můžou postižení těmito poruchami zdát sobečtí, nevyzrálí a zcela iracionální, a tahle kniha má dle mého zatím největší aspiraci ukázat nezasvěceným, jak z něčeho zdánlivě banálního, neškodného a paradoxně jednoduchého se vyvine nebezpečná a zákeřná vlastní zbraň, která člověka vážně ohrožuje na zdraví. Problematika je v knize skutečně reálně zachycená, stejně její průběh od začátku až po to nejhlubší dno. Jedná se sice o otřelé téma, se kterým se často setkáváme, ale přesto si příběh zachoval svou jedinečnost. Díky tomu, že jej Březinová zachytila z takového úhlu pohledu, bude s Martinou víceméně soucítit.
Abych to už nenatahovala a zbytečně nevyzrazovala další informace, pokusím se „recenzi“ uzavřít. Styl psaní Ivony Březinové je mi velice blízký. Prostá slova, prosté věty, ale konečný výsledek je působivý. Holky na vodítku jsou jedny z těch vzácných knih, které vás přimějí vážit si života. Najednou si uvědomíte, jak je všechno křehké a nestálé, zamyslíte se nad hlubšími záležitostmi, které po většinu času odkládáte. Je možné, že trilogie nepřináší nové myšlenky nebo poznatky, ale docela jistě svým čtenářům předá cenné poselství.
ZA MĚ: 65%
Zdroj fotky: Denik
0 komentářů