Martin Reiner - Básník/Román o Ivanu Blatném
Těžko byste pohledali poutavější literární dokument o nevšedním životním příběhu jednoho básníka, než je ještě relativně čerstvé dílo spisovatele a nakladatele Martina Reinera. Jeho Román o Ivanu Blatném vás provede strhující rekonstrukcí každého básníkova kroku, ale také dobou a jejími souvislostmi.
Reiner se Blatným zabývá už od roku 1986, ale idea sepsání jeho biografie je o něco mladší. I přesto uběhlo už celých třicet let od doby, kdy začal s prvním detailnějším bádáním básníkova života a analýzami jeho poezie. Vyzpovídal řadu pamětníků, doktorů, shromažďoval nepublikované texty, snažil se pochopit všechny souvislosti. Blatného stačil dokonce ještě v anglickém psychiatrickém ústavu navštívit. Dnes je výsledkem šestisetstránkový román faktografické virtuozity zkombinovaný s klasickou beletrií.
Autor čtivou formou líčí Blatného život úplně od jeho počátku. Dozvídáme se o průběhu seznámení jeho rodičů a jejich následné vztahové rituály, o Ivánkově dětství a dospívání, málo probádaném období jeho emigrace, až po jeho smrt.
Za normálních okolností by se jednalo jen o další obyčejnou biografii, plnou nezáživných faktických údajů, ale chyba lávky. Kniha vás okamžitě pohltí, jen vy se nebudete cítit sytí, dokud ji celou nepřečtete. Její síla tkví v tom, že se zde přelévají životy mrtvých literátů, kteří spolu sedávali nad půllitrem napěněného piva a debatovali o svých záletnických manýrech a surrealismu. Halas, Orten, Kainer, Chalupecký nebo dokonale vykreslený proutník Nezval - ti všichni v čele s Blatným společně prožívají počátky avantgardní literatury, bouřlivé sexuální eskapády, propuknutí nacismu a reformní snahy komunistů. Jsou skutečnými hvězdami své doby a pro své umění věru trpí.
Obrovské množství nových informací a atraktivních detailů se týká především zdí anglických blázinců, mezi kterými Blatný prožil polovinu života. Ze zpovědí lékařů se dovídáme o jeho zálibě v obnažování na veřejnosti, samomluvě či diagnostikované paranoie. Ale je taky dost možné, že do svěrací kazajky šel dobrovolně. V psychiatrické léčebně nemusel pracovat, měl svou postel a denně teplé jídlo, většinu času proseděl u televize nebo venku na lavičce s cigaretou. I svůj básnický um udržoval na velmi aktivní úrovni. Svou poezii psal na útržky papírů, krabičky cigaret či role toaletního papíru. Jenže vše vzápětí skončilo v koši, neboť pečovatelé byli přesvědčení, že jde jen o nesmyslné výplody jeho chorého mozku. Naštěstí zde byla jistá sestřička, která díky svým známostem porozuměla Blatného jazyku a díky ni jeho exilová tvorba neupadla v zapomnění, pohozená někde v odpadkovém koši.
ZA MĚ: 1000000%
zdroj: idnes
0 komentářů